Krajina vůkol mlžným oparem přikrytá, svou krásu nám tajemně ukrývá. Nasloucháme jejímu hlasu, kde vítr si s korunou stromu pohrává, když malý vrabčák se v trávě ukrývá.
V mrazivých dnech začínáme sypat do krmítka ta nejchutnější zrníčka. Na procházkách pozorujeme, jak se zvířata, o která pečujeme připravují na zimu. Pomáháme jim s přípravami, pořizujeme zásoby a králíka stěhujeme do „zimního obydlí“.
Pořádáme společná setkání, procvičujeme motoriku, cvičíme na židlích, s děrovaným míčem i s uzly. Tkáme podsedáky, pleteme ponožky, vyrábíme jehelníčky, textilními barvami dekorujeme bavlněné tašky.
Nakupujeme, vaříme kávu a čaje na přání. Přicházíme ke každému jednotlivci, hovoříme, vzpomínáme, nebo jen sedíme a nasloucháme.
Pan František Hájek k nám přichází zahrát na tahací harmoniku. Objevujeme tu specifický, charakteristický zvuk nástroje a jeho všestrannost při prezentaci lidových písní známých z blízkého i vzdálenějšího okolí. Zapojujeme se do programu, a odcházíme potěšeni, plni dojetí a pozitivních emocí.
Doprovázíme imobilního uživatele na výstavu, kterou pořádá Zámek v Konici u příležitosti 100 let Klubu českých turistů. Můžeme tu pozorovat upřímné uvítání při setkání přátel, kteří prochodili i zdejší kraj. Ve chvíli, kdy tento uživatel ve skleněné vitríně objevuje své medaile, které za svou turistickou kariéru získal a na tuto výstavu ji zapůjčil nás nabíjí neuvěřitelný pocit radosti za splnění toužebného přání.
Scházíme se na koncertě Václava Růžičky, který nám představuje nejen saxofon malý a velký tzv. „milenku,“ ale i klarinet. Objevujeme jedinečnost těchto dechových nástrojů i barvu hlasu interpreta, který své vystoupení doplňuje zpěvem a poutavými historkami.
Pan Růžička pulzujícím projevem plným pozitivní energie bezprostředně navazuje kontakt s publikem. Po ukončení koncertu na jídelně přichází na pokoje imobilních klientů, kde hra na klarinet doprovázená zpěvem aktivizační pracovnice „chytí za srdce“. Vidíme překvapenou tvář, kde ústa začínají notovat, když slzička dojetí zrcadlí kouzlo okamžiku.
Přijíždíme na výstavu do Dzbele, kde prezentujeme výrobky našich uživatelů. Procházíme prodejní výstavu, prohlížíme si prezentaci místních kutilů a vybíráme ty nejkrásnější z nich – pro radost – pro sebe, nebo pro své blízké. Představujeme si jejich předání – drobný dárek jako symbol pevného vztahu k nejbližším. Naplněni tou největší radostí, kterou není něco dostat, ale mít možnost někomu něco koupit a „radost mu dát“.
Chvíli posedíme v družném rozhovoru v místním pohostinstvím, vybíráme si z bohaté nabídky nápojů a kávy, ochutnáváme zákusky. Odjíždíme naplněni nevšedním zážitkem.
Listopad končí a my roznášíme adventní věnce, jako symbol odpočítávání čtyř týdnů adventu, předvánočního období plného radostného očekávání.